„Když k nám naše tělo začne promlouvat přes fyzické a psychické problémy, žádá nás, abychom si ve svém životě uvědomili, co děláme špatně a na základě tohoto poznání, se svůj život pokusili změnit. Tím, že tělo strádá, dává nám jasný signál, že jsme došli ke své pomyslné hranici, ať už fyzické, emocionální či mentální. Odstranění symptomů, které nám neumožní zjistit skutečnou vnitřní příčinu, je jen částečnou pomocí.“
říká MUDr. Olga Železnová, kromě medicíny vystudovala i psychologii a více jak 15 let se věnuje především tělesné psychoterapii. Její metoda vychází z několika psychoterapeutických směrů, například ze školy Sigmunda Freuda či jeho žáka Vilhelma Reicha.
V čem spočívá technika vaší práce?
Nejdříve je třeba odstranit svalové bloky, které si tělo zapamatovalo. Výjimečné na práci s tělem je to, že se člověk nejen zbavuje stresů, ale během terapie se mu utužuje i psychologická imunita. Při hluboké relaxaci dochází ke sjednocení citů, pocitů a myšlenek, čímž se harmonizuje vnitřní svět člověka s okolním světem. Ojedinělost této metody spočívá také v tom, že se problém řeší, aniž by se hodnotil. Díky tomu je možné se vyhnout vlastní cenzuře a sebekontrole. Jestliže Sigmund Freud považoval sny za královskou cestu do podvědomí, tak práce s tělem je nejkratší cesta do podvědomí. Někdy opravdu stačí 12 až 18 sezení tělesné psychoterapie. Výsledky bývají dlouhodobé. Práce s tělem je úspěšná v téměř ve všech oblastech života člověka, na které si dokážete vzpomenout – od partnerských a rodinných vztahů, anorexii, závislosti na drogách, strachu z aut až po nízké sebevědomí, obezitu, posttraumatické stavy, deprese, sexuální problémy… Kromě vlastní tělesné psychoterapie je součástí léčby i vizualizace, učení se pozitivnímu myšlení, kreslení obrázků a další pomocné techniky. Asi v polovině sezení je klient připraven na psychologickou terapii.
Jaké téma v poslední době nejčastěji řešíte?
Přemýšlím hodně o tom, že každý si sebou nese nějakou bolestnou zkušenost. Někdo nám ublížil, podvedl nás, lhal, psychicky či fyzicky týral. Dost to bolí, jsme zranění a svou ránu si neseme svým životem dál. Na základě tak bolestného prožitku se proto rozhodneme, že city ze svého života jednou provždy vyřadíme. Uzavřeme se do své ulity a začneme žít „normálním“ životem. To znamená, že chodíme do práce, kde se setkáváme s ostatními spolupracovníky a striktně řešíme „jen“ pracovní a obchodní záležitosti. Nemáme muže nebo ženu, který by nás miloval, ale máme „jen“ sexuálního partnera. Hlavně žádné city. Nejde o lásku, jde přeci „jen“ o sex. Zdá se, že takový život je mnohem jednoduší. Nic nám nemůže ublížit, nic nás už nemůže tolik zranit. Co bude ale dál? Jak může vypadat rodina člověka, který v sobě potlačil veškeré city a žije si ve své skořápce vlastním životem?
Je tedy toto hlavní důvod, proč se tolik rodin v současné době rozpadá?
Tam kde se neobjevují žádné city, kde chybí láska a podpora ze strany partnerů, není možné, aby se rodina časem nerozpadla, a to i když budou oba ke své rodině zodpovědní. Je to jen otázka času, jestli kratšího nebo delšího se odvíjí podle toho, kolik toho mohou oba partneři unést. Pro lepší pochopení, popíšu jednoduché cvičení, které provádím se svými klienty. Opřete se s partnerem, kamarádkou apod., zády o sebe. Co cítíte? Tlak? Napětí? Je vám to nepohodlné? Nebo naopak se můžete uvolněně opřít a příjemně relaxovat? Důvěřujete partnerovi, o kterého se opíráte? Jestliže vám je tento postoj nepříjemný, vydržíte v něm stát třeba minutu, hodinu, rok, deset let, ale určitě ne celý život. Jednou, až už to nebudete moci vydržet, z tohoto postoje vystoupíte. Stejně tak je to i v manželství a partnerství. Buď se můžete o druhého opřít, plně mu důvěřujete, cítíte se s ním dobře a v bezpečí a nebo vydržíte jen tolik, kolik unesete. A pak vztah skončí.
Od koho se dítě může učit citům, když jeho rodiče je mají potlačené?
Každý z nás potřebuje lásku. Přitom každá následující generace má obecně citů méně a méně. To že žena porodí dítě, ještě automaticky neznamená, že začne k dítěti něco skutečně cítit a bude se chovat jako opravdová maminka. Možná se to někomu zdá šokující, ale v jádru podstaty je to skutečně tak.
Když se malý človíček narodí začíná být postupně v kontaktu se svými pocity a city. Proto je velmi vhodné děti, co nejčastěji chovat, hrát si s nimi, masírovat je a dotýkat se jich. Zkrátka udržovat s nimi tělesný kontakt. Mnoho lidí má s tělesným kontaktem v dospělosti velké problémy. Když se jich někdo dotkne, cítí se nesví a mohou projevit nějakou formu negace. Nejsou zvyklí se někoho dotýkat. Podle mých zkušeností z tělesné psychoterapie, v jejich rodině nebylo zvykem se s dětmi mazlit, hladit je, laškovat s nimi a podobně. Dětem chybí kontakt, jsou z toho deprimované. Vyrůstají s tím, že neumí dávat city, ale budou toužit, je získat.
Problém je také v tom, že děti často od svých rodičů slyší: „Nesměj se, co si o tobě druzí pomyslí!“ „Nekřič, chovej se klidně!“ apod. Pak ale v dospělosti budou všechno držet v sobě. Což může mnohdy vést i k vážným zdravotním problémům. Proto je důležité se naučit city a pocity znovu vyjadřovat.
Jak se učí city?
Technik v oblasti tělesné psychoterapie je celá řada. Ráda používám hru s rukama. Klient zavře oči a dotýká se svou rukou mojí. Přitom mu dávám různé úkoly, aby například dotykem vyjádřil, co si představuje pod láskou, štěstím, radostí, koketováním a dalšími city a pocity. Hlavně při vyjádření koketování se mnohé ženy, vlastně muži v ženském těle, zarazí a začnou mi vysvětlovat, že ony koketovat nebudou – že je to hloupé, naivní a ony jsou inteligentní, klidné a rozumné. Nic takového dělat nepotřebují! Když už člověk o něčem takto mluví, má s tím prostě problém. Koketování patří spíše k ženským vlastnostem. Žena, která odmítá některou ze svých přirozených částí, má problém se svým ženstvím. Nejde o to, že nemá potřebu koketovat, jde o to, že to úplně odmítá. Samozřejmě si takovou diagnózu ověřuji i přes jiné metody, ale většinou to jen potvrdí. V tělesné psychoterapii řekne pohyb o vás velice mnoho.
Když člověk nic necítí je prázdný, nevyzařuje z něj žádná radost. Jak říká jedna moudrá věta: „Není problém najít peníze na černý kaviár, ale najít v kaviáru chuť.“ Proto doporučuji projevujte své city a pocity, pozitivní i ty negativní. Stojí to i za cenu utrpení, obav, zrady a úzkosti. Příkladem vám mohou být maličké děti. Pozorujte je. Když mají radost, ví to každý. Když se jim něco nelíbí, dají to svým brekem a křikem pěkně najevo.
Jak pak má člověk ale zvládnou případné další zranění?
Známkou dospělosti je, že člověk přijímá za svůj život plnou zodpovědnost. Ať už mu je sedm nebo sedmdesát. Nedospělý člověk se vždy cítí jako oběť – život je nespravedlivý, všichni se k němu zachovali špatně, každý mu jen ubližuje… Jak myslíme, takoví jsme a to dostaneme. Cítíme-li se jako oběť, obětí budeme. Cítíme-li se za něco vinni, život se postará, abychom se cítili ještě hůře. Vezmeme-li ale zodpovědnost za situaci, do které jsme se dostali a vyvodíme z ní patřičné důsledky, budeme se chovat zodpovědně. V tom je rozdíl. Naše štěstí tedy spočívá především ve způsobu našeho myšlení a přístupu k životu.
Petra Forejtová
Tento článek byl uveřejněn v časopise Sfera.